Příběhy

<p>Zdálo se, že to je obvyklé ráno, které jsem už 9 let prožívala s kamarádkou Adrianou při cestě do školy. Jako každý den jsme nastoupily do autobusu s jak malými, tak i velkými dětmi. Vůbec jsem si nepřipouštěla to, co se během pár minut stane.</p>

<p>Adriana jako vždy stála u zadních dveří, protože už nebylo místo na sezení. Já jsem stála u první sedačky a povídala si s ostatními dětmi. Najednou na mě někdo zavolal. Ohlédla jsem se a uviděla kousek od sebe vystrašenou Adrianu. Neváhala jsem a šla k ní. Adriana se zmohla jen na: "Jano, podívej". Ohlédla jsem se na místo, kam kamarádka ukazovala.</p>

<p>U dveří autobusu pod schody ležel malý chlapec. Byl uvězněný pod kotouči, na kterých jsou připevněny tyče, otáčející se při otvírání dveří. V tu chvíli mi rychle proběhlo hlavou, co s ním. Prodrala jsem se zbývajícím davem, ale nechápala, proč se ostatní děti smějí tomu ubohému chlapci, který tam nejspíš omdlel a zapadl. Těžko se mi ho podařilo zvednout, ale nakonec se to povedlo. Měl stále zavřené oči. Opatrně jsem ho poplácala a mluvila na něj. Naštěstí se po chvíli probral.

Hned jsem se zeptala Adriany, jak je možné, že tam zapadl. Ta ještě v šoku z toho, že kdybychom ho nevytáhly před otevřením dveří, mohl by přijít o hlavu, mi řekla: "Protočily se mu oči a omdlel".</p>

<p>Jelikož je malý, bylo možné, aby se tam dostal, i když to pro mě bylo stále nepochopitelné. Naštěstí všechno dopadlo dobře a chlapec ani netušil, do jakého nebezpečí se cestou do školy dostal. Měly jsme s Adrianou hezký pocit z toho, co jsme zvládly. A stále máme na paměti, že i malá pomoc může být ve skutečnosti pomocí velkou.</p>