Příběhy

<p>Můj příběh je o mé nejlepší kamarádce. Má kamarádka je jiná než ostatní. Je neslyšící. Zároveň špatně mluví, protože se neslyší. Seznámily jsme se, když mi bylo osm let a jí bylo deset let. Na oslavě tehdy mého velikého kamaráda. Přišla tak stydlivě a v očích jsem jí viděla strach. Nevěděla jsem, že mě neslyší, a tak jsem jí řekla, ať si sedne. Začala jsem jí pokládat otázky, ale odpověď žádná, jen upřený pohled na má ústa. Později jsem se dozvěděla, že je neslyšící, a omluvila jsem se. Uměla jsem jenom abecedu s oběma rukama a špatně jsem artikulovala. Přesto ji to neodradilo a plně se soustředila na má ústa i ruce. Nakonec jsem vytáhla papír a napsala jí to. Loučily jsme se se smutnou „podkovou” na obličeji a slibem, že se určitě uvidíme.</p>

<p>Druhý den stála asi dvě hodiny před mým domem a nakonec se rozhodla, že zazvoní. Po asi měsíci jsme se skamarádily a já se zlepšila ve znakové řeči a artikulování, nyní jsme nejlepší kamarádky. A nedávno mi řekla, že díky mně už se nepovažuje tolik za hypochondra, že je sebevědomější, vtipná a ztřeštěná jako já. A to vše díky mně.</p>

<p>Dále mě zahřálo na srdci, když řekla, že mě má ráda jako vlastní sestru, a objala mne. Nevím, jestli je to nejlepší pomoc, ale mám z toho dobrý pocit a ten okamžik mě bude hřát u srdce celý život.</p>