Příběhy

<p>Byl zimní den a já jsem si šla hrát s kamarádkou Helčou k nim domů. V půlce cesty jsem uviděla ležet u plotu malého kocourka, který lítostně mňoukal. Dřepěla u něho nějaká paní, která nám povídá: „Doneste ho k veterináři.” Helenka opatrně vzala kocourka do náruče a šly jsme.</p>

<p>Veterinář byl docela daleko. Protože byla velká zima, schovala Helča kocourka pod bundu. Zvěrolékař nás vzal jako první a sdělil nám: „To kotě jste tam raději měly nechat, to nepřežije.” Ale stejně ho prohlédl a zjistil, že má ošklivě zlomenou levou packu. My jsme však neztrácely naději. Pan doktor píchl našemu zvířátku injekci, aby ho nožička tolik nebolela. To vyšetření nám dal zdarma.</p>

<p>Když jsme šly z ordinace zpátky, nesla jsem kotě já, abychom se s Helčou vystřídaly. Přitom jsme přemýšlely, kdo si ho vezme domů. Obě jsme už doma kočičku měly. Nejdříve jsme poprosily Helenčinu maminku, ale ta koťátko nechtěla. Cestou k nám jsme se ještě ptaly okolo bydlících lidí, jestli zvířátko někdo nepostrádá. Ale nikdo se k němu nehlásil. Když jsme dorazily k nám a moje maminka uviděla utrápené, vystrašené koťátko, začala ho hladit a k mé radosti povídá: „To už u nás zůstane, bude dalším členem rodiny.” Hned mu dala najíst, vykoupala ho, vyfénovala a zabalila do deky. Koťátko v mžiku usnulo.</p>

<p>Jelikož jsme kocourka našly pozdě, tak mu pacička už nikdy správně nesrostla. Má ji ochrnutou, jakoby stále zlomenou, takže nedošlapuje na tlapičku, ale na celou přední část nohy. Často ji má celou odřenou a zakrvácenou. To mu ji pak namažeme a ovážeme. Někdo by řekl, že zvíře s takovým postižením bychom měli utratit. Když se však podíváte do kocourkových veselých očiček, vezmete ho na klín, kde klidně přede, hrajete si s ním, poznáte jeho milou a vlídnou povahu. A kromě toho, je to přece člen rodiny a my ho máme rádi. Přijďte se k nám podívat a zamilujete si ho také !</p>