Příběhy

<p>Dětský čin znamená, že nějaké dítě se snaží pomoci světu – lidem, přírodě – jakýmkoli způsobem.</p>

<p>Na naší škole se, tak jako na jiných školách, každý rok pořádají v dubnu akce ke Dni Země. Po celý rok malujeme obrázky měst, lidí, zvířat i rostlin a pak je učitelé hodnotí. Důležitý je i přírodovědný test, ve kterém musíme odpovídat na nejrůznější otázky z přírodopisu a ekologie. Když nám učitelé vyvěsí na nástěnku výsledky obou soutěží, strkáme se jeden přes druhého, jen abychom věděli, jak jsme dobří. Máme radost ze svých znalostí, jsme šťastní, když se naši obrázky umístí na výherních místech. A jsme samozřejmě rádi, když vyhrajeme nějakou tu maličkost. Ale věci napsané a namalované na papíře nejsou důležité. I my děti už víme, že papír shoří, ale dobré činy zůstávají.</p>

<p>Naše škola se rozhodla, že bude pomáhat přírodě doopravdy. A tak už od prvního roku, kdy byl vyhlášen Den Země, jeden den věnujeme úklidu města Zubří a v ten den se žádná třída neučí, ale snažíme se vyklidit černé skládky, kterých bylo v Zubří moc. Přijde mi smutné, že děti musí uklízet za dospělé, někdy ale i za své starší kamarády. Uklízíme si taky před školou, abychom se tam cítili co nejlépe, stříháme keře, shrabujeme trávu, odpadky, čistíme a zametáme chodníky.</p>

<p>I letos jsme se vydali do Zubří. Každá třída má přidělený úsek, který musí uklidit, to znamená vysbírat všechen nepořádek, co je v něm. Naši učitelé přírodopisu nejdříve projdou celé Zubří a najdou nejvíce zašpiněné místa. Musí se rozhodnout, jestli tam můžeme. Na jedno místo třeba už nesmíme, protože se tam scházej narkomani. A to naši učitelé vědí, že tam je to pro nás moc nebezpečné. Samozřejmě že se chráníme rukavicemi, abychom neměli žádné nemoci. Je to někdy hnusný pocit hrabat se v hromadě odpadků, ale stojí to za ten pocit, že máte kolem sebe čisto. Někteří lidé si myslí, že si s přírodou můžou dělat, co chtějí, ale příroda je také živá, stejně jako my, a tohle naše škola chápe a snaží se jí pomáhat. Všude vidíte velké cedule s nápisy ,,Chraňte přírodu a třiďte odpad“, jenže to dodržuje jen pár lidí a ti ostatní na to kašlou. Nikdy byste nevěřili, co se dá najít u Bečvy – například metr a půl dlouhé linoleum nebo plastové sklínky. Kdybych měla vypsat všechny ,,nálezy“, bylo by to na několik stánek – třeba spousta ,, vykuchaných televizí, igelitové tašky plné použitých plenkových kalhotek (tak si představuju rodinku, jak jde s dítětem v kočárku ba nedělní procházku a cestou odhazuje igelitky, jen aby měli doma prázdnější popelnici, igelitové a pet obaly, drátěné pletivo, staré šaty, spousta láhví od alkoholu (letos to kluci spočítali, a kdyby byly všechny láhve vratné, měli bychom peníze na školní výlet), pytle vepřových kostí, dobré jízdní kolo (jedna paní učitelka na něm pak z legrace fakt rok jezdila po Zubří, než dala do šrotu)…</p>

<p>Je to k neuvěření, ale je to tak – lidé si neumí vážit přírody. Letos jsme například nasbírali 60 velikých pytlů plných odpadků. Třídy se pak chlubí, kolik nasbírali pytlů, a mají radost, že mohly pomoci přírodě.</p>

<p>A nakonec se to všechno napíše do Zuberských novin. Ale nebuďme z toho pořádku smutní, zatím se začínají zuberské potoky čistit a objevují se v nich živočichové, kteří žijí jen v čistých vodách. Tak jak my musíme žít v čistotě, abychom nedostali těžké nemoci, tak musíme mít čistotu i kolem sebe i ve vzduchu i v trávě, které je kolem nás spousta. Tak se nebojme a pomáhejme přírodě.</p>

<p>Nám se to vážně daří. Dříve těch pytlů bylo mnohem víc. Ale možná se dospělí trochu zastyděli, možná i v novinách poznali své odpadky. Je to stále lepší.</p>

<p>Jsme normální děcka, taky děláme nepořádek, odhazujeme papírky, žvýkačky, někdy i jídlo ze školní jídelny. Ale když vidíme, co musíme uklízet po dospělých, učíme se i my pečovat o své okolí. Pomalu, ale jistě.</p>