Příběhy

<p>Začalo to předpovědí paní Mlíkové na ČT1, že se od západu blíží bouřky. Její slova byla pravdivá, a proto nás v noci silný vítr a velmi hustý a prudký déšť nepřekvapily. Překvapily však nic netušící ptáčky, hnízdící ve vysoké túji na našem dvoře. Když šel pak tatínek po bouři ráno venčit psa, všiml si spadlého hnízda pod tújí i tří malinkých ptáčátek. Pravděpodobně to byli zvonci zelení, jelikož u nás velmi často v létě hnízdili. A to až do té doby, než jsme si pořídili tři kočky! Tatínek ptáčata "nabral" do hadru a přinesl je mně a sestře domů, abychom s nimi něco udělaly. Byla celá promáčená a určitě i prochladlá. Nejdříve jsme je vysoušely suchými hadry, protože to ale moc nepomáhalo, rozhodly jsme se, že je vyfénujeme, a s nimi i jejich hnízdo, které bylo v podobném stavu. To vyřeší zimu i mokro. Mezi tím nám tatínek přinesl ještě jedno ptačí mládě. To našel o kus dál než ostatní. Ptáčata byla tedy celkem čtyři. Sestra i já jsme postupně pozorovaly, jak teplý vzduch dělá zázraky. Nebohá holá a nehybná holátka si začala pomalu protahovat svá křídla, jako kdyby se právě probudila z hlubokého nočního spánku. Řídce narostlé peří se začalo odlepovat od jejich vlhkých tělíček a uhýbat se před silným fukem fénu. Naše radost z jejich oživení byla obrovská, zato jejich rodiče žádnou radost nepociťovali. Jejich stesk a hledání svých dětí dávali totiž najevo neustálým pískotem a poletováním kolem celého dvorku. Naše oživování probíhalo velmi opatrně, a hlavně se naše prsty nechtěly dotýkat ptáčků, aby z nich jejich rodiče necítili lidský pach, a pak se o ně nechtěli starat. Teprve asi po týdnu jsem se ve škole dozvěděla, že ptáci nemají čich, a tak když prý uvidíme ptáčka vypadlého z hnízda, nemáme se bát ho vzít do ruky a vrátit ho do ruky. Po vyfénování a zahřátí ptáčků jsme je vložily opatrně do hnízda. Oba ptačí rodiče pátrání vzdali. My jsme ale v záchraně pokračovaly. Tatínek pro celé hnízdo zhotovil stříšku, takže hnízdo vypadalo jako obydlená budka. Bylo chráněné před deštěm i větrem. Potom vlezl na žebřík a z něho opatrně upevnil hnízdo mezi větve túje i s živými, čerstvě opeřenými mláďaty otevírajícími hladově zobáčky. Všichni jsme si začínali myslet, že naše snaha pomoci přírodě byla zbytečná, neboť staří zvonci stále nepřilétali. Začali jsem si tvořit i domněnky, že by si to snad příroda sama nějak vyřešila, že jsme se do toho neměli plést, že se budou vylepšeného hnízda bát, a tak podobně...Asi po

30 minutách nás nenapadlo nic jiného, než že naši oživení 4 ptáčci zemřou hlady. Mýlili jsme se! Oba zvonci nám i jejich ptáčatům dali ještě jednu šanci a vrátili se. Když uslyšeli hladový pískot ,nelenili a znovu odletěli rychle něco nalovit. Strach ze střechy nad hnízdem překonali, protože v pořádku vrácená a zdravá mláďata jim za to stála. Pak už jen lítali a vraceli se s potravou. Jejich radost byla určitě neuvěřitelná,zrovna tak jako naše. " Už je nikdy neopustíme, i kdyby byla sebevětší bouře. " říkal si zvončí pár při pohledu na spící posilněné a statečné zvonečky. Já mohu snad jenom dodat, že to byl nádherný a radostný pocit ,pozorovat je spokojené spolu při jejich běžných přirozených činnostech.</p>