Příběhy

<p>Jsem úplně normální kluk z Dolních Životic. Je mi 14 let. Mám rád téměř všechny sporty. Čin, o kterém vám budu psát, se odehrál o letních prázdninách. Jednoho krásného dne jsem se vydal do přírody na kolo. Vyjel jsem celkem brzy ráno. Moje trasa nebyla nějak promyšlená, vymýšlel jsem si ji teprve během cesty. Projížděl jsem po frekventovaných silnicích, někdy zas naopak. Hlavně ale mám rád stezky vedoucí středem přírody, jako například lesní cesty, cesty přes parky, polní cesty a mnoho dalších. A právě v lese se odehrálo mé „hrdinství“. Jedu smrkovým lesem a z ničeho nic jsem uviděl starší paní, jak přede mnou upadla zády na zem. Byla silnější postavy, k chůzi používala berle a prý jí nohy už moc nesloužily. Když jsem to spatřil, rychle jsem seskočil z kola a běžel k ní. Neustále si stěžovala na záda, na které upadla, a tak jsem jí nemohl pomoci s postavením. Nedaleko od toho místa byla lavička. Pokusil jsem se paní k lavičce dotáhnout. Bylo to docela obtížné, ale kousek po kousku jsme se k lavičce přibližovali. Opatrně jsem paní opřel o lavičku a stále jsem myslel na její bolavá záda. Naštěstí jsem u sebe měl mobilní telefon, pomocí kterého jsem volal svého otce, aby ihned s autem přijel. Zrovna kolem měl cestu, a tak tu byl do dvou minut. Naložili jsme opatrně zraněnou paní do auta a odvezli ji do nemocnice. Lékaři si ji převzali a prohlédli. Tam mi ta starší paní srdečně a se slzami na očích poděkovala. Byl jsem opravdu šťastný, že jsem mohl pomoci člověku v nesnázích. A ještě, když všechno dobře dopadlo. Myslím si, že můj čin nebyl až tak hrdinský, ale v dnešní době se lidé k sobě nechovají příliš přátelsky. Spíš se každý stará sám o sebe. Proto si myslím, že i malý čin někdy znamená hodně.</p>