Příběhy

<p>

Jak se říká náhoda je hold osud a mně se náhody nikdy nevyhnuly. Jednou sem „serfoval po netu“ a narazil na jednu osůbku, která mi změnila život. Chvilku jsme si psali a skamarádili jsme se, no a po nějaké době psaní mi prozradila, že sice neví proč, ale cítí, že se mi může se vším svěřit....................

</p>

<p>

Nevěděl jsem, co jí na to mám napsat, ale po chvilce přemýšlení jsem jí odepsal, jestli to myslí vážně a ona odpověděla, že rozhodně ano. Svěřila se mi, že se chce zabít, že už neví, jak dál. Prostě mě postavila před hotovou věc, jak se na to teď s odstupem dívám.

</p>

<p>

Byl jsem vyděšený a nevěděl jsem, jak mám ihned reagovat. Jediné, co ze mě vypadlo, bylo – Nedělej to, vždyť je pro co žít – protože já si to říkám každý den – Přece mě tu nenecháš samotného. Ona se na chvilku odmlčela a já se bál, co přijde.

</p>

<p>

Potom odpověď – Já už nemám pro co žít, Tome, víš. To mě vzalo, zvlášť když dále psala, že na netu našla další, co se chtějí zabít a vzájemně si sdělují, kdy a jak. Tak jsem se šíleně naštval a napsal jí, že jsem to taky neměl lehký, když mi umřela máma, která mi dodnes chybí a že to vůbec v životě nemám jednoduchý, protože díky své tloušťce jsem nikdy neměl opravdového kámoše ani svou holku, vždycky jsem byl terčem velkého posměchu a ztratil jsem sebevědomí. Hodiny tělocviku byly pro mě hodinami utrpení a pak – byl jsem na všechno sám. Táta se po smrti mamky uzavřel a já se projídal ze smutku.

</p>

<p>

Tak jsem jí to všechno vypsal, pravda, nejdřív jsem se styděl, ale pak jsem si řekl, že je to pro dobrou věc. Ještě jsem jí pořádně vynadal do srabů, kteří se neumí poprat se životem.

</p>

<p>

Dnes je to už rok, co si píšeme, jsme nej kamarádi a já jsem každý den, s ní mooooooooooooc rád. Bez jejích dopisů bych byl zase zoufale sám. Ona mi říká bráško a já jí ségro, i když nejsme sourozenci a já ani nečekám víc.

</p>