Příběhy

<p>

To, co zde budu popisovat, se stalo asi před třemi roky v zimě, když jsem ještě chodila do základní školy. Tehdy jsme ze školy chodili s bráškou domů společně. Byla hrozná zima a napadlo pár centimetrů sněhu. Ze školy jsme to naštěstí neměli daleko. Asi v půli cesty jsme zaslechli volání o pomoc. Nevěděli jsme, odkud volání přichází a navíc jsme si nebyli jistí, jestli si z nás někdo nedělá legraci. Kromě nás venku nikdo nebyl. Šli jsme dál za hlasem, až jsme uviděli postarší paní, jak sedí pod schody svého domu jen v tričku a teplácích. Zavolala nás k sobě a řekla nám, že má asi zlomenou nohu. Uklouzla totiž na namrzlých schodech a nyní se nemohla dostal zpátky domů, aby zavolala telefonem pomoc. Instruovala mě, kde najdu deku a její telefon, aby mohla zavolat synovi. Nejdřív jsem telefon nemohla vůbec najít, navíc jsem se bála, aby to nebyla nějaká past a uvnitř mě někdo nechytil a neunesl, protože je toho plná televize. Samozřejmě to tak nebylo. Nakonec se mi přeci jen podařilo telefon najít a běžela jsem rychle zpátky. Pomohla jsem paní zabalit se do deky a ona hned potom zavolala svému synovi. Čekali jsme tam s ní, dokud se u vrat neobjevilo auto jejího syna. Mezitím nám vyprávěla, jak se jí to stalo a neustále nám děkovala. Když přijel její syn, odešli jsme. Šla mi z toho hlava kolem. Vždyť to se přeci nestává každý den.

</p>

<p>

Paní nám poslala po jedné paní učitelce malou odměnu. Nyní si uvědomuji, co mi předtím vlastně ani pořádně nedošlo: že ta paní tam mohla umrznout a nikdo si jí nemusel všimnout, protože ta část vesnice, ve které bydlíme, je velmi klidná a těsně po poledni v takovéhle zimě moc lidí ven nechodí.

</p>

<p>

Dnes už je paní v pořádku a občas se potkáváme, když přijedu ze školy autobusem. Jsem moc ráda, že jsme jí tenkrát pomohli, protože je to velmi milá paní a ta čokoláda taky byla dobrá.

</p>