Příběhy
Pomoc psůmZŠ E. Beneše, Lysice
Můj pes mi často pomáhá. Když jsem smutná, tak se mnou soucítí. Nikdy by mě nezradil a nikdy by mě neopustil. Za to všechno, co pro mě dělá, mu stejně dávám tak málo. Od dvanácti let jsem začala chodit na cvičák. Na cvičáku jsem potkala Jarku, která pracovala v útulku pro psy. Docela jsme si rozuměly a pozvala mě, v návštěvních hodinách, k ní do práce. V útulku se mi velice líbilo. Se psy jsem chodila ven a hrála si s nimi a protože jsem se učila jak psy správně cvičit, některé jsem i trošku cvičila. Chodila jsem tam ráda. Spousta psů tam byla kvůli tomu, že je páníčci prostě nechtěli. Bylo mi jich moc líto, někteří to vzali dobře, ale byli tam i takoví, kterým se z útulku prostě nechtělo. Nikdo je nedostal ven. Jakoby dávali najevo, že další zradu neunesou a že se jim tam líbí, protože je nikdo nevyhodí. Nejvíc mě zaujal velký bílý pes. Měl nádhernou srst. Nikdy jsem hezčího psa neviděla. V útulku ale byl kvůli srsti, protože línal a páníčci byli opravdu hloupí, že ho tam dali jen kvůli tomuto. Je prostě jasné, že pes má srst a že líná. Byl z toho opravdu moc špatný, nějaký čas nejedl, polehával a na hraní neměl náladu. Myslím, že to se psy trochu umím, rozumět jim chce talent a nějaké zkušenosti, ty se musí získat. Napadlo mě, že se tím budu živit. Buď budu chodit do útulku, nebo bych je cvičila pro slepé lidi, protože by mě bavilo tímto způsobem pomáhat, využít své schopnosti k něčemu dobrému. Musí to být dobrý pohled, když člověk naučí psa pomáhat a milovat páníčka, který ho potřebuje. Každý pes je osobnost jako my lidé a potřebuje mít nějaký smysl života. Mít rád svého páníčka a pomáhat mu má většina psů vrozené.