Příběhy

Skoro každý víkend jezdím k babičce do Štáblovic. Ve Štáblovicích bydlí taky moje nejlepší kamarádka Verča. Byl pátek já jsem jela s rodinou na kole do Štáblovic. Jela jsem jako poslední a nestačila jsem se divit. Koše na odpadky byly přeplněny, odpadky se válely i v příkopech a kontejnery v obci vůbec nebyly. V sobotu druhý den mi volala Verča, co jako podnikneme a já si ji začala stěžovat. Verča navrhla, že bychom mohli zajít za panem starostou, protože se zná s jejím dědou a domluvit se s ním. Pan starosta nám dal rukavice, pytle a vozík se smetákem a lopatkou. Dostaly jsme i červené reflexní vesty, aby nás viděla i auta, a jely jsme začít uklízet. Odpadků bylo všude neobyčejně mnoho. Odpad jsme při sbírání třídily do pytlů a plné je ukládaly na vozík. Lidé ze zahrad na nás koukali a chválili nás. Často jsme slyšeli :“To jsou ale hodné dívenky.“, nebo „Aspoň někdo dostal rozum.“ To říkali hlavně staří. Dokonce jsme od pana starosty Pokorného dostaly svačinu. Všichni byli rádi a my jsem pokračovaly dál. Měly jsme hotovou půlku vesnice, když se začalo pomalu stmívat. Řekly jsme si, že už je pozdě, a šly jsme domů. Verča u mě přespala a brzy ráno jsme vyrazily zase, dodělat druhou půlku vesnice. Tentokrát jsme začaly na horním konci. Měly jsme hotovo dřív a tak jsme zašly i za panem starostou odevzdat nářadí. Byl moc rád – plných vytříděných pytlů odpadu, který se ještě včera válel po vesnici bylo 25 pytlů ! – a poděkoval nám. Za odměnu jsme dostaly v místním vyhlášeném hostinci oběd zdarma. A po obědě jsme od pana starosty dostaly ještě každá kolu a pohár – taky zdarma. Poděkovaly jsme mu a řekly, že s námi může kdykoliv počítat. Doma na nás byli taky pyšní. Prý ani nevěděli, kde se to v nás bere (skromně jsme odpovídaly, že jsme chtěly jen pomoci přírodě). Teď když jezdím do Štáblovic, je ve vesnici všude čisto. Pan starosta nechal po obci totiž rozmístit více odpadkových košů a dokonce i kontejnery.