Příběhy

Jsem z malé vesničky na Opavsku. Povím vám příběh o mojí kamarádce Veronice Lašové. Sice je jí dnes už 16 let, ale celé to začalo už roky zpátky. Obě bydlíme kousek od sebe a známe se fakt moc dobře, už od školky. Bylo to už dávno, když Verčina babička ztratila možnost postavit se na nohy. Od té doby byla na vozíčku. Vždy, když jsem za Verčou přišla, byla se svou babičkou, povídaly si a smály se spolu. Oči oběma jen hrály a bylo vidět, že babička je ráda. Před minulými Vánoci za mnou Verča přišla. Hned jsem na ni poznla, že není v pořádku, byla psychicky rozhozená. Udělala jsem jí čaj a čekala, co z ní vypadne. Když dopila, řekla mi, že jí zemřel děda a že babička je na tom hodně špatně. Od té doby se hodně změnilo. Verča babičce pomáhala s maximálním nasazením, až mě to často dohánělo k slzám. Od smrti dědečka uplynulo asi půl roku a Verčinu babičku odvezla sanitka. V nemocnici si pobyla dlouho, ale už je zpátky. Když se vrátila, řekla mi Verča, že se vůbec nemůže hýbat ani mluvit. V té době to bylo pro Verču i její babičku moc zlé. Verča jí musela pomáhat úplně se vším – oblékáním, krmením, musela s ní i cvičit. Teď nedávno poprvé mohla vzít babičku ven. Od návratu z nemocnice se Verča od babičky skoro ani nehne. Pro mne je Verča hrdinka a já ji za to moc obdivuji.