Příběhy

Jmenuji se Markéta Dardová a je mi 14 let. Tento příběh začal před nedávnem. Má babička je již od mého narození ochrnutá na pravou polovinu celého těla, a proto ji vždy musel někdo doprovázet, když chtěla jít třeba ven. Poté, co se babička vrátila z nemocnice, ve které byla z důvodu, že se jí často motala hlava a poté někdy spadla, se její stav částečně zlepšil, ale jen částečně. Babičce je 76 let. Teď, když už je na tom babička lépe, jsou moji rodiče šťastní, že mě mají, protože k babičce vstávám každé ráno asi okolo třičtvrtě na šest, abych jí pomohla vstát z postele, usadit na záchod, ale ještě předtím jít sundat plínku na noc a obléknout jí kalhotky, protože přece jenom už je to starší člověk. Poté jdu plínu vyhodit a zase pomoct babičce vstát a poté ji buď uložím do postele, nebo jí odvedu do koupelny, kde jí pomůžu, aby se mohla umýt. Vždy, když odcházím, je asi něco po šesté, ale mně to nevadí. Když odcházím, tak je mi babička nesmírně vděčná, ale vždy jí řeknu, že nemá zač, což je pravda a já jsem ráda, že ji mám. Moji rodiče mě vždycky chválí, že jsem jí pomohla, protože takhle by jí asi moc lidí nepomohlo. Jen si představte ty lidi, jak koukají na vozíčkáře nebo tělesně postižené a myslím, že tohle zvládne jen málokdo, ale proč se na ně tak dívají, vždyť oni za to nemohou, ale co, ať si říkají co chtějí, já jsem ráda, že mám babičku a mám ji ráda takovou jaká je a to i tak, jak vypadá.