Příběhy

Každé prázdniny jezdíme na Moravu až k rakouským hranicím. Minulý rok jsme tam taky jeli, právě bylo po velkých letních záplavách a řeka Dyje za vesnicí byla hodně rozvodněná. Máma hned mě a mé kamarády varovala, abychom se nechodili do Dyje koupat, protože tam není tak málo vody, jako tam bývá a protože když je řeka rozvodněná, má hrozně silný proud. Nás ale brzo přestalo bavit se koupat v hasičských kanálech ve vesnici. Voda tam sice byla čistá, ale my toužili po dobrodružství, na které se nezapomíná. Netrvalo proto dlouho a zákaz rodičů jsme obešli. K Dyji nás šlo se koupat sedm. Z toho jsem já byla jediná holka. Voda byla sakra studená, ale ve dvaatřicetistupňovém vedru jsme tam zanedlouho vlezli všichni. Pojednou jsem měla takový divný pocit a tak jsem radila ostatním, ať radši neplavou dál do prostředku řeky, protože už dva metry od břehu jsme měli potíže dosáhnout nohama na kamenité dno. Koupali jsme se, když jsem zaslechla volání. Koukla jsem se po směru zvuku a zhrozila jsem se: Můj kamarád Honza se mi rychle vzdaloval před očima, protože ho kousek od břehu vzal jakýsi spodní proud. Honza z nás byl nejmenší a nedosáhl na dno. Já na něj došlápla aspoň palci u nohou. Ostatní si toho nevšimli, Honzovo volání se brzy ztratilo v řevu rozbouřené řeky. Ani jsem se nějak nerozmýšlela a pustila jsem se po proudu za svým kamarádem. „Honzo, chyť se mojí ruky!“ křičela jsem. Jo, měla jsem hrozný strach, že se utopíme oba. Ostatní kluci nás pozorovali a mysleli si, že to jen tak hrajeme. „Pomozte nám, vy pitomci!“ zaječela jsem, aby mě bylo víc slyšet přes řeku. Jednou rukou jsem se zachycovala rákosí, které svoje listy smáčelo do vod, a druhou rukou jsem držela Honzovu, jehož hlava chvíli co chvíli mizela pod hladinou řeky. Starší kluci, kteří nakonec pochopili, že si z nich neděláme srandu a nejde o nějaký prázdninový žertík, mi podali ruku a udělali jsme společně jakýsi lidský provaz, pomocí kterého jsme Honzu vytáhli do mělčí vody. Ještě pár minut po tomto děsivém zážitku se mi klepaly ruce a srdce bilo jako na poplach. Dodnes si ale připomínám, že kdybych tam nebyla, Honza by už nebyl mezi námi.