Příběhy

Probouzím se v nemocnici. Co je za den? Proč tu ležím? Co se stalo? Abych mohl zodpovědět tyto otázky, musím se vrátit o den zpátky, o těch čtyřiadvacet hodin, které si budu pamatovat jenom z vyprávění.

Úterý 30. srpna jsme jako většinu ostatních prázdninových dnů strávili na hřišti hraním fotbalu. Byl to den jako každý jiný – teplé počasí, nebe bez mráčků a prázdniny pomalu končily. Já a čtyři mí kamarádi – Michal, David, Honza a Standa jsme hráli v jednom týmu proti ostatním. A v tom se to stalo, běžím sám na brankaře, balón mi utíká a já se ocitám na zemi. Ostatní mi později sdělili, že jsem hned vstal a šel si sednout na lavičku se slovy: „Kašlu na to.“ (Tohle je ta slušnější verze.) Když jsem seděl na lavičce, kluci ještě chvíli hráli a potom to taky zabalili. V tu chvíli si můj kamarád Michal uvědomil, že není něco v pořádku. Sbalil mi tedy věci do batohu a šli jsme domů.

Cestou domů jsem musel Michalovi asi lézt pěkně krkem. Zapomínal jsem totiž vše, co se stalo během posledních pár okamžiků, což způsobilo, že jsem Michala zatěžoval pořád těmi samými otázkami: „Neviděl jsi, jak jsem spadl?“ „A hrál jsem v obraně nebo v útoku?“ Těch otázek bylo více, ale myslím, že tyhle dvě jsou jediné, které můžu dát za příklad. Tak mě Michal dovedl domů, čehož bych asi sám s mými výpadky paměti nebyl schopný. Poslední kapka byla asi ta, kdy jsem se Michala zeptal, kde mám svoje klíče, které jsem měl mimochodem tam kde vždy – v batohu. Tak Michal neváhal a zazvonil na náš byt. Šli jsme nahoru, kde Michal vysvětlil mým rodičům všechny podrobnosti. Následně mě rodiče odvezli do Nemocnice ve Šternberku, kde jsem strávil noc plnou různých vyšetření. Během toho telefonovala mamka všem mým kamarádům, aby zjistila, co se přesně stalo. Michal i ostatní jí to tedy vysvětlili a na druhý den mě přišli navštívit do nemocnice, abych i já sám zjistil, co se vlastně stalo. Samozřejmě ten stejný příběh museli poté převyprávět i lékařům v nemocnici, aby věděli, jak se mnou mají dál zacházet. V nemocnici jsem zůstal ještě dva dny na pozorování, ale žádné další komplikace nenastaly, takže jsem se mohl přesunout domů.

Tímto bych ještě jednou rád poděkoval Michalovi za to, co pro mě udělal, protože nebýt jeho, kdo ví, kde bych skončil cestou z hřiště domů.