Příběhy

Jmenuji se Markéta Janíková a chodím do sedmé třídy ve Slavkově. Ve stejné obci pracuje moje maminka i v seniorcentru.

I já tam chodím ráda. Pokaždé když má maminka směnu.

Hraji tam pro babičky a dědečky na klavír, povídám si, zpívám si s nimi. Pokaždé mají velikou radost. Ráda vidím úsměv na jejich tváři (a za tak málo, co jim jávám).

A já mám radost, že jim můžu pomoci připomenout si na chviličku své mládí. Vždyť to pro ně musí být ubíjející sedět celý den na pokoji a ven jít jen na oběd a večeři a někdy na terasu.

A co teprve taková paní Ludmilka. Je na vozíčku, má to těžké. Už jsem si od ní vozíček vypůjčila, abych si vyzkoušela, jaké to je, být odkázaná jen na něj, a skutečně není o co stát. Paní Ludmilka mi dělá největší radost. Ráda se na ni dívám, když se jí při společném zpěvu rozzáří úsměv na tváři. Září jako sluníčko, když ji přinesu třeba jen malovaný obrázek. Strávíme spolu někdy i hodinu a pak už musím domů. Když si dozpíváme, odvezu ji do pokoje a popřeji jí dobrou noc.

Někdo si myslí, že do seniorcentra chodím z donucení, ale není to pravda. Já tam chodím moc ráda. Kolikrát se nemůžu dočkat další návštěvy. Zrovna v této době si připravuji takový menší koncert. Budu všem hrát a k tomu zpívat „Titanic“. Doufám, že se jim to bude líbit.