Příběhy

Začátkem letošního roku jsem šel navštívit svou babičku, která bydlí

kousek od našeho domu směrem k vlakovému nádraží.

Bylo asi kolem půl sedmé večer. Když jsem šel po cestě, zaslechl jsem volání o pomoc. Šel jsem po hlase a v kolejišti ležel muž, který měl zaklíněnou nohu pod kolejnicí a pod částí pražce. Snažil jsem se ho odtáhnout z kolejiště. Mezitím projelo několik cyklistů i aut, myslel jsem, že někdo zastaví, ale nikdo nezastavil, aby pomohl. Tak jsem se snažil pána odtáhnout sám, ale byl dost těžký. Náhle zastavilo u mne auto a vystoupil z něho Šimon, můj dávný kamarád, který mi pomohl muže odtáhnout z kolejiště do trávy. Bylo to v poslední chvíli, jak se říká, za pět minut dvanáct. V ten okamžik kolem nás projel vlak. Potom jsme rychle zavolali sanitku, která za pár minut přijela.

Jsem hrozně rád, že jsme pána zachránili. Mám z toho dobrý pocit a udělal bych to znovu. Jsem také rád, že mi přišel na pomoc Šimon. Sám bych toho pána asi pro jeho váhu neodtáhl.

Za tento dobrý skutek jsem byl vedením naší školy oceněn pochvalou a věcným darem, kterého si velice vážím. Na druhý den jsem šel k Šimonovi, protože k němu přišli novináři a ptali se, jak jsme ho zachránili. Tak jsme jim řekli, jak to bylo. Další týden se o nás psalo ve zpravodajském a společenském týdeníku- Prostějovský Večerník. O této události se dozvěděl i náš pan starosta v Bedihošti Jiří Zips, který si nás pozval na obecní úřad, kde nás za tento čin pochválil a odměnil.

Myslím si, že by se tak měl zachovat v podobné situaci každý, kdo je schopen pomoci.Vždyť nikdy nevíme, co se každému z nás může v životě ještě stát. Každá vteřina, nad kterou se rozhodujeme, může zachránit lidský život, to nejcennější co člověk má.