Příběhy

Je ráno! Mrknu na budík. ,,Ajéje! Sedm hodin pryč!“. Zvednu se a honem se oblékám, když v tom zazvonil telefon. Polonahý utíkám přes celý byt k telefonu. Zvednu ho a ono nic. ,,No to snad ne?“. Doobléknu se, běžím do pokoje a z okna vidím jak mi ujíždí autobus. Rychle si sbalím aktovku, pití, svačinu a utíkám na poslední autobus co jede ke škole. Když v tom si vzpomenu na referát do angličtiny, který leží na mém stole. Utíkám tedy zpět.

Všechny autobusy mi ujely. Co teď? Moc dlouho nepřemýšlím a utíkám pěšky směr škola. Po svých je to do školy asi čtvrt hodiny. Takový strašný slejvák, který se při cestě spustil, jsem snad nikdy nezažil. No nic. Doběhl jsem tedy do školy a právě v čas už stojím v šatně školy a přezouvám se, kdžy v tom mě někdo v šatně z druhé strany zamkne. Říkám si: ,,To je den pod psa.“ Pozdě doběhnu do hodiny angličtiny. Paní učitelka mi napíše neomluvenou hodinu a referát, který jsem ji odevzdal měl vypadat úplně jinak, takže za pět. Při cestě na zastávku u školy se dozvím, že autobusy směrem k nám domů vůbec nejezdí kvůli nehodě dvou automobilů.

Vydávám se tedy na cestu na půl bahnem, na půl kalužemi. Jak si tak jdu, najednou vidím starou paní se starým pánem, jak uklouzli a nemohli se postavit. Na nic jsem nečekal a utíkal jsem jim pomoci. Naštěstí se starému páru při pádu nic nestalo. Oba mi poděkovali a musím vám říct, že taková slova člověka potěší nejvíce. Jdu tedy dále po mé cestě. Asi po sto metrech uvidím mladou paní s kočárkem, jak se snaží odtáhnout své nepojízdné auto na parkoviště, které je celkem v kopci. Instinkt zavelel. Jakmile jsme se společnou silou dotáhli auto na parkoviště, paní se na mne usmála a chtěla mi dát 20 korun za odměnu. Já jsem ale peníze zdvořile odmítl, protože lidé si musí pomáhat aniž by za to měli něco chtít. Parkoviště je kousek od mého bytu. Dojdu tedy domů, udělám si domácí úkoly a jdu se dívat na telku. Asi po třech hodinách na mě zazvoní hodně opilý kamarád Michal. Jelikož neměl sílu dostat se sám domů, seběhl jsem k němu dolů a jel jsem ho doprovodit domů. ,,Je to přece můj nejlepší kamarád. Takové věci pro sebe přeci kamarádi dělají.“ Řekl jsem a odjel jsem domů.

Když jsem dorazil domů, bylo už moc hodin a tak jsem si šel lehnout do postele. Jak jsem tak usínal, uvědomil jsem si, že ten dnešní den pod psa, byl vlastně nejlepší den v mém životě, protože jsem udělal tolik krásných věcí, pomohl tolika nešťastným lidem a našel v sobě to dobro, které jsem celý svůj mladý život hledal.

Nedoufejte v nich od cizích lidí. Nikdy nebudou ochotni vám skutečně pomoci, dokud jim neukážete, že jste dost silní, abyste jim dokázali pomoct vy...