Příběhy

Jmenuji se Kristýna a je mi 15 let. Mám mladšího bráchu, který příští rok půjde do 1.třídy. Naši rodiče pracují až v Ostravě, takže každé ráno se probouzíme sami dva a poté Petříka do školky odvede děda. Odpoledne bráchu vyzvedávám já, takže uklízení je naše společná činnost. Uhlídat ale mého 5-ti letého, za měsíc 6-ti letého, bráchu vůbec není jednoduché.

Když bráchu přívedu odpoledne ze školky, dáme si spolu svačinu a pak pouklízíme byt. Já naskládám nádobí do myčky, brácha si uklidí pokoj. Společně pak usteleme postele a poskládáme deky. Přitom si povídáme, co podnikeme poté. Jelikož jsem byla 10 let jedináčkem, nedokázala jsem se dlouhou dobu vyrovnat s tím, že se s někým budu muset dělit o rodiče, ba ho i hlídat. Celé 4 roky jsem nemohla bráchovi přijít na kloub. Čím víc roste, tím víc jsme se „spřátelili“. Vždycky mě nechtěl poslouchat a vztekal se. Teďka je to o hodně lepší, ráda s ním trávím čas. Ráda ho beru ven. Hrajeme spolu fotbal, karty a taky se pereme, jako normální sourozenci. Takže i když spolu (jenom my dva) denně trávíme tři, někdy i čtyři hodiny denně, nevadí mi to. Pokaždé se na rodiče těšíme a chceme jim udělat radost – a děláme ji tím, že dokonale uklidíme náš byt.