Příběhy

Měla jsem prababičku. Byla moc hodná a byly jsme „velké kamarádky“ již od mého dětství. S postupem času jsme obě čím dál tím víc stárly, u babičky to, ale bylo pochopitelně horší než u mě.. Bydlela jsem s ní v jednomm domě, pak jsme se, ale odstěhovali a babička tam zůstala jen s babi, její dcerou, a dědou. Chodili jsme je velmi často navštěvovat, neboť bydlíme poblíž. A jak tak babička stárla, zhoršovalo se jí zdraví a ubývaly síly.. Jednoho dne upadla, a hodně se zranila. Byla odvezena do nemocnice, kde si pár dní pobyla.

Když přijela zpátky domů, bylo to s ní špatné. A i přesto, že byly velké prázdniny jsme u ní téměř každý den trávili hodiny. Musela jsem jí pomáhat vstát, a při chůzi podpírat, aby si mohla alespoň sednout ke stolu na židli. Také jsem jí nosila jídlo, četla noviny a ukazovala černobílé fotografie z jejího dětství. Naoplátku mi vyprávěla nejrůznější příběhy, které už jsem ovšem znala.

Neustále u ní někdo musel být, ve dne i v noci. Nejtěžší pro mě bylo opětované odmítnutí pomoct jí vstát z postele. Prosila, ať ji pomůžu vstát, že chce ven, já vždy musela říct, že ne. Bylo mi jí líto, chtěla bych jí to dopřát, ale už prostě nezvládala chodit. Časem byla vzteklá, a měla mě za někoho, kdo nechce pomoi starší osobě. Jelikož jí paměť vynechávala, opakovaly se ty situace několikrát denně.

Sedávala jsem si k ní do postele a povídaly jsme si. Stále se vracela do svých dětských let a chtěla domů, do svého rodného domu. Musela jsem ji přesvědčovat, že tady je doma, ona si, ale myslela své.

Postupně babička přestávala jíst a její stav se zhoršoval. Při pohledu, jak leží v posteli a slábne, mi naskakovaly slzy do očí. Poslední chvíle, ale prožila s rodinou, a i když jsem propásla část prázdnin, jsem ráda, že jsem mohla být s ní a pomáhat jí v nejhorším.