Příběhy

Jako každý všední den jsem šla do školy, můj bratr do školky a moji rodiče do práce. Moje mamka pracuje ve školce, do které chodí můj bráška. Dělá mému bratrovi asistentku a dalším dvěma nemocným dětem. Když jsme se všichni vrátili domů, maminka mi udělalila úkol. Všechny školky v Nejdku byly pozvány na psaování nové sanitky, kterou dostalo město Nejdek. Patřila k tomu i soutěž. Každé dítě mělo nakreslit obrázek, jak si představují novou sanitku a vymyslet k ní jméno, které si představují.

Můj bratr Milošek a moje máma nakreslili obrázek a já měla vymyslet název. Napadaly mě různé, ale žádné nebyly tak dobré, jak jsem si představovala. Po dlouhém přemýšlení mě napadl jeden dobrý, spíše nejlepší. Naděje. Řekla jsem mamce víc návrhů, ale jí se líbil jen tenhle. Říkala, že je pro ní Naděje to nejlepší slovo, a že je to to správné.

Měla jsem z názvu dobrý pocit, ale nedoufala jsem, že vyhraje. Obrázky ředitelka školky odeslala. Po pár dnech čekání jsem šla opět do školy, a děti ze školky šly na vyhodnocení soutěže. Celý den proběhl hladce a já šla pěšky domů. Zazvonil mi telefon v kapce. Vytáhla jsem ho. Byla to mamka. Z telefonu šlo slyšet štěstí a dětský smích. Řekla mi, že všechno co šlo, jejich školka vyhrála, včetně jména.

Sanitku pojmenovali Naděje. Ještě chvilku jsme si povídaly. Když rozhovor skončil, tak já šla domů. Na začátku měsíce zveřejnili v Nejdeckých listech mé i Miloškovo jméno. Byl to krásný čas a mě něco usilovně říkalo, že se sanitkou brzy projedu. A taky že jo...

V zimě jsme šli bruslit a já hrála s tátou na babu. Je to taková naše tradice. Jenže mi uklouzla noha a spadla jsem na zem. Noha mě hrozně bolela. Táta hned přibruslil a všiml si, že noha je v koleni ohnutá do strany. Zavolal Naději.

Ta mě ihned odvezla do nemocnice a dostala jsem ortézu a berle. Sice jsem měla jen vyhozené koleno, ale byla jsem měsíc doma. Doma jsem si říkala, že Naděje je dobrý název, protože když čekáte v sanitce a nevíte, co vám je, tak nejvíc prosíte právě o naději. O naději, kterou tolik potřebujete. Od té doby vždy koukám na Naději s úctou, a poděkováním, a prosím, ať vždy přijede včas k tomu, kdo to potřebuje.