Příběhy

O letošních hlavních prázdninách jsme byli na dovolené s rodiči v Itálii. Byli jsme u moře 14 dní a 13 nocí v apartmánu. Jenoho dne, už od rána foukal vítr, a bylo chladněji. Zůstali jsme do odpoledne v apartmánu. Odpoledne, asi kolem jedné hodiny, začalo pařit slunce, tak jsme se vydali k moři.

Když jsme došli k moři, byly velké vlny a teta řekla: „Na moři je bouřka, proto jsou tak velké vlny.“ Leželi jsme asi půl hodiny na dece, a potom jsme se rozhodli, že si půjčíme šlapadlo a vyrazíme na moře. Šlapali jsme docela daleko od břehu. Na chvíli jsme šlapat přestali, a nechali se jen tak houpat na vlnách. Unášelo nás to po proudu, my se houpali, a rozhlíželi se po okolí. Po chvíli jsme začali šlapat blíž ke břehu.

S tetou jsme zaostřily na zelené lehátko, co se houpalo kousek od nás. Teta říkala, abychom nepanikařili, že je to jen lehátko! Ale já jsem řekla: „Ne, ne, radši se tam pojedeme podívat, jestli se tam někdo netopí.“ Rodiče, kteří jeli na vedlejším šlapadle, nejdřív říkali, že je to hloupost, ale nakonec jsme přece jen jeli k tomu osamocenému lehátku.

A udělali jsme dobře. Když jsme přijeli k lehátku, tak jsme viděli malinkou ručičku, jak se plácá na hladině. Seskákali jsme okamžitě do vody a vytáhli asi osmiletou holčičku. Celá se klepala a cvakala zoubky, jaká jí byla zima. Vzali jsme si jí k sobě na šlapadlo a dovezli jsme ji na břeh.

Vystoupili jsme, dovedli holčičku k plavčíkovi a vysvětlili mu, co se stalo. On holčičku zabalil do teplé deky a velkým rozhlasem vyhlásil, že se našla holčička. Byla jsem ráda, že jsem měla pravdu, prosadila si svou a jeli jsme se podívat na zelené houpající lehátko. Vždyť jsme zachránili život malé holčičce!