Příběhy

Ahoj, jmenuji se Petra Špičáková a je mi zatím 14 let. Chodím do 9. Ročníku ZŠ. Přemýšlela jsem, co to ten Dětský čin vlastně je. A došla jsem k závěru, že je to něco úžasného, co člověk (dítě) může vůbec udělat. Ta radost z toho, ten pocit, že jsme někomu pomohli, je úžasný.

Pavla. Je to skvělý člověk, kterého si budu vždy vážit. Chová se jako my. Jako obyčejný člověk až na to, že je nevidomá. Jako miminko se narodila dřív a v inkubátoru jí kyslík vypálil obě rohovky. S Pavlou se nejdřív seznámila moje mamka přes ÚP, a začalo to tak, že s ní chodila po celé Ostravě a učila jí trasy. Protože byly prázdniny a mě neměl kdo hlídat, tak jsem začala chodit ty trasy s mamkou a Pájou i já.

Nejdřív jsem měla z Pavly zvláštní pocit. A hlavně mi jí bylo líto. Potom jsme se rozpovídaly a zjistila jsem, že Pavla je velmi nadaná. Zpívá a opravdu jí to jde, protože je už dávno dospělá, tak už má hodně zkušeností a koncertů za sebou. Dostala se i do novin. Chodily jsme také i s jejím slepeckým psem. Někdy to bylo velmi vtipné. Třeba když jsme chtěli jít přes přechod a viděly jsme s mamkou, že nic nejede, tak jsme chtěly očividně přejít, jenže Abela (slepecký pes) zastavila a Pavla hned pochopila, že je přechod. No a to se dělo pokaždé.

Po nějaké době jsme Pavlu nechaly chodit menší trasy i samotnou, jen s Abelou. Někdy jsme chodili i k ní domů. Vypadalo to tam úplně normálně. Nic zvláštního. Chodily jsme s mamkou i na její úžasné pěvecké koncerty, které má dosud. S Pavlínkou se teď stýká jenom moje mamka a řekla mi, že se bude Pavlínka vdávat. A bere si jí úplně normální, zdravý, bezvadný chlap, který si jí bere jenom a jenom z lásky.