Příběhy

Jmenuji se Adriana a napíšu vám tady svůj příběh.

Letos jsem jela s rodiči a sestrou na dovolenou k moři. Zamířili jsme do Chorvatska - do malé vesnice Ruskamen. Toto místo jsme navštívili již potřetí za sebou. Moc se nám tam totiž líbí. Každý den jsme se chodili koupat na místní malé plážičky lemované skalami, které tvoří malé obloučky ve tvaru půlměsíců. Už pátý den za sebou byla velká vedra, a tak jsme se na pláž přišli ovlažit a také trochu odpočinout. Naše lenošení najednou vyrušil dětský křik a pláč, který se ozýval z moře. Asi metr od břehu se koupala asi pětiletá holčička s maminkou. Ve vodě s sebou měla velký černý nafukovací kruh, na kterém střídavě seděla, nebo pod ním podplouvala, nebo se o něj přetahovala se svou maminkou. „Proč křičí?“ říkám si sama pro sebe a dívám se, že ukazuje prstem na moře. Nebyla to Češka, nerozuměla jsem jí, ale brzy jsem pochopila, že ukazuje na svůj kruh, který asi najednou odfoukl vítr dál na moře. Holčička zřejmě neuměla plavat, a tak jen stála ve vodě a naříkala. Ani její maminka se neodvážila za kruhem plavat. Ale to je jasné, musela hlídat svou malou dcerku, aby se neutopila. Kruh se celkem rychle vzdaloval, ale naštěstí ho vítr táhnul asi 20 metrů od pobřeží a celou tu dobu lemoval břeh ve stejné vzdálenosti. Z břehu to vypadalo velice jednoduše, a tak jsem začala utíkat podél pobřeží a snažila se doběhnout kruh. Řekla jsem si, že ho předběhnu, pak skočím do vody a doplavu až k němu. Ale byl tu malý problém. Až když jsem byla ve vodě, uvědomila jsem si, že nikdy neplavu daleko od břehu. Plavu jenom tam, kam dosáhnu. Bojím se proudů i mořských živočichů. To jsem ale zjistila, až když jsem byla asi tak deset metrů od břehu a pode mnou už bylo takové to hluboké černé moře, kde nic nevidíte a bojíte se, že vás tam něco sní. Ale řekla jsem si, že jsem pro to běžela tak daleko a ta holčička by byla ráda, kdyby se jí kruh vrátil zpět. Taky všichni ze břehu sledovali moji záchranu kruhu. Dala jsem tedy svůj strach stranou a plavala jsem, co mi síly stačily. Zase se zvedl vítr a kruh se opět o něco vzdálil, ale já jsem nepolevila ani na chvilku. Dala jsem do toho velké úsilí a najednou jsem se ho držela. Byla jsem šťastná, že jsem to zvládla. V tu chvíli jsem si ale uvědomila, že jsem už opravdu daleko od břehu. Najednou mě přestalo poslouchat tělo a začala jsem se celá třepat. Nevím, jestli strachem, nebo vyčerpáním, ale přestala jsem i plavat. Začala jsem panikařit. Najednou slyším, jak na mě někdo volá: „Neboj, jdu ti pomoct.“ Byl to můj taťka, můj hrdina, můj zachránce. V tu chvíli strach pominul a já začala plavat zpátky ke břehu i se zachráněným kruhem. Samozřejmě, že jsem dostala vynadáno, že nafukovací kruh je jenom věc a že nestojí za to, abych se utopila. Ale já byla šťastná, že jsem to dokázala. Hrdě jsem nesla kruh zpět k holčičce, kde mi její celá rodina tleskala, a já jsem byla ráda, že jsem vykouzlila úsměv na tváří holčičce jménem Paula.

Vím, že tohle není moc poutavý příběh, ale pro mě to byl velký zážitek. Byla jsem pro tu holčičku hrdinka a můj taťka byl zase hrdina pro mě. Celou dobu mě nespustil z očí a hlídal mě.