Příběhy

Na začátku školního roku jsme si s holkami povídaly, že by bylo hezké lidem zpříjemnit den.

Napadlo mě, že bychom mohly koupit kytičky a rozdat je lidem. Šly jsme s tím nápadem za naší paní učitelkou, která nám poradila, ať neinvestujeme vlastní peníze, ale využijeme kreativitu, tak jsme se rozhodly je vyrobit.

Kytičky jsem vyráběla já a Ema, moje kamarádky Agi a Evča potom na ně nalepily přání s texty jako „krásný den“ nebo „sluší vám to“.

Kytičky byly různobarevné a každá byla trochu jiná, rozmanitá a pestrá. V pondělí jsme dodělaly poslední úpravy a v úterý jsme je vzaly do školy. O přestávkách jsme ještě doladily plán, jak to celé uskutečníme, a zjistily si autobusy do centra.

Po škole jsme rychle šly na oběd a pak jsme vyrazily rozdávat naše kytičkové radosti. Na náměstí jsme začaly rozdávat kytičky lidem. Většina se ptala, proč to děláme, nebo jestli je prodáváme, ale pokaždé jsme odpověděly, že chceme jen udělat radost.

Potkaly jsme i policistku, které jsme také daly kytičku. Rozdávaly jsme je všem – starším, mladším, klukům i holkám. Věřím, že jsme udělaly radost mnoha lidem, a já sama jsem si to užila. Pak jsem ale musela rychle jet, protože jsem spěchala na trénink. Cestou autobusem jsem přemýšlela nad tím, že se téměř všichni lidé ptali, proč to děláme.

Večer, když jsem si lehla do postele, jsem si řekla, že je vlastně jedno, proč jsme to udělaly. Hlavní je, že jsme udělaly radost několika lidem a samy jsme si to užily. Když jsem jednu kytičku dávala malé holčičce, řekla mi, že mi to sluší, a tahle věta mě opravdu potěšila a udělala na oplátku radost mi.

A co jsem zjistila? Že i drobná maličkost, třeba jednoduchá věta jako „sluší vám to“, může někomu vykouzlit úsměv na tváři a udělat den hezčí.