Příběhy

Byl teplý letní den a nám skončila škola. Já se s kamarády rozhodl, že na náš hokejový trénink pojedu autobusem. Autobus přijel skoro plný, ale stejně bylo místo, kam si sednout. Jeli jsme spojem, který jede docela dlouho na zastávku, kde vždy vystupujeme. Postupně se autobus zcela zaplnil, že nezbývalo žádné volné místo k sezení. Já s kamarády seděl naproti sobě a i přestože jsme měli místa, docela jsme se mačkali. Na jedné zastávce nastoupila starší paní s taškami a šla směrem k nám. Zvedli jsme se a paní pustili. Ta ale náš dobrý úmysl odmítla a řekla, že jede jen čtyři zastávky a i přes naše opakované nabídky si nesedla. Jeli jsme dál a párkrát autobus silně zabrzdil, ale nic hrozného se po tu dobu nestalo. Pomalu jsme se blížili na konečnou zastávku a cestující postupně vystupovali. Když jsme byli kousek od čtvrté zastávky, autobus na křižovatce velmi, ale opravdu velmi prudce zabrzdil. Dříve zmiňovaná paní s taškami letěla několik metrů dopředu a vyrazila si dech. Všichni jsme se lekli a jako první jsme zavolali na řidiče, aby zastavil, ten ale z bezpečnostních důvodů zastavil na nejbližší zastávce. Rychle jsme se seběhli k paní a začali volat záchranku. Jediný, kdo nám z celého autobusu pomohl, byla paní s kočárkem, která si vzala k sobě telefon a mluvila se záchranáři. Starší paní, která stále nehybně ležela a nedýchala, vypadala jako mrtvá. Dle pokynů záchranářů jsme zraněnou uložili do stabilizované polohy. O několik chvilek později paní začala dýchat a trochu komunikovat. Sanitka stále nepřijížděla, pravděpodobně z důvodu obtížné dopravní situace. Po několika minutách se paní posadila a řekla nám, že má na té zastávce vlastně vystupovat. Působila velmi zmateně a na naše naléhání, ať počká na záchranáře, se zvedla a odešla. Doufali jsme tedy, že je v pořádku a další zhoršení jejího stavu pominulo. Zbytek cesty už proběhl bez komplikací a my dorazili na konečnou zastávku, vystoupili a šli na trénink.