Příběhy

Po prvním slunečném zářijovém týdnu přišel velký déšť. Bohužel předpověď počasí nebyla vůbec dobrá a mělo pršet pět dní v kuse. A to se také potvrdilo. Pršet začalo ve čtvrtek a už v pátek bylo jasné, že přijdou povodně. V sobotu 14. září se moje mamka a můj starší bratr dozvěděli, že se valí voda do stájí, kde máme ustájenou naši kobylu Micku. Na nic nečekali a jeli hned do stáje. Já, jelikož jsem nic nevěděl, jsem si zatím v klidu hrál počítačovou hru.

Po nějaké době přijela mamka zpět domů, a už od dveří na mne volala, ať se rychle obléknu, že musíme jet zpátky do stáje plnit pytle s pískem. Ani jsme se nestihli naobědvat. Cestou jsme viděli, jak jsou některé ulice už zaplavené. Po příjezdu do stájí se všude valila voda, kterou se majitelé snažili odčerpávat čerpadlem. Pytli byly obloženy dveře do stáje, aby tam nenateklo ještě více vody. Obul jsem si tedy gumáky a šel s mamkou a bráchou plnit další pytle pískem. Práce to byla opravdu těžká. Písek v jezdecké hale byl bohužel udusaný a špatně se nabíral. Během nějaké doby se mi i stihly udělat puchýře na rukou. Ale naštěstí se největší přívaly vody podařilo od stáje odklonit a mohli jsme odjet domů. Brácha zůstal na hasičské zbrojnici pomáhat, protože je dobrovolný hasič u SDH Rychvald a pro nás s mamkou přijel taťka. Cestou zpátky jsme viděli, jak se voda na některých místech zvedla více a musela být uzavřena i silnice, ale domů jsme naštěstí dojeli. Možná i díky tomu, že máme terénní auto.

Bohužel po příjezdu domů jsme zjistili, že nám teče voda do sklepa. Začali jsme tedy vynášet věci, aby se nezničily. Ale vody přibývalo, a tak jsme museli začít kýblovat. Po dvou hodinách zbylo ve sklepě jen trochu vody a mohli jsme si jít na chvíli odpočinout. Ale jaké bylo naše překvapení, když po dalších dvou hodinách byla voda zpátky a bylo jí ještě více. Ve sklepě plavaly láhve a zavařovací sklenice, které jsme neměli kam vynést. Takže vše začalo nanovo. Voda přibývala rychleji, než jsme ji stačili vynášet, a k večeru už vody bylo tolik, že mamka uvažovala, že zavolá hasiče. Brácha ji to ale rozmluvil, že hasiči mají spoustu práce se záchranou lidí a zatopený sklep by stejně čerpat nepřijeli a poradil nám, ať zkusíme čerpadlo z bazénu. Ale mně to taky už napadlo. Taťka ho tedy šel zprovoznit a voda se dařila odčerpávat. Ale o půlnoci se stalo to, čeho jsme se obávali. Vypnuli elektrický proud a bez něj bohužel čerpadlo nejde. Ale ani ráno elektřina nešla a ve sklepě bylo opět plno vody, takže další čerpání ručně. Venku stále silně pršelo. Během neděle to tak šlo pořád dokola. Naštěstí nám babi přivezla oběd, takže mamka při tom spěchu nemusela vařit. V pondělí proud stále nešel a voda do sklepa stále přitékala, takže další čerpání. Tudíž jsme tedy začali shánět elektrocentrálu. Nejhorší bylo, že ani provozovatel elektřiny nevěděl, kde je porucha a kdy ji opraví. Během odpoledne jsme sehnali a zprovoznili centrálu a mohlo se zase čerpat a taky jsme dobili mobily a powerbanky, které jsme už za ty dva dny měli vybité. Stále jsme ale s napětím čekali, kdy elektřinu zapnou, protože se nám začalo kazit jídlo v lednici a mrazáku.

Byl jsem opravdu rád, když přestalo pršet, voda začala klesat, naskočila elektřina...vlastně z nás všech spadlo obrovské břemeno. Neberu to jako velký čin, jen jsem chtěl prostě pomoct, ale odnesl jsem si mnohem víc. Zjistil jsem, co všechno dokážeme, když držíme při sobě.