Příběhy

Bylo sobotní odpoledne, září roku 2020, mně bylo tehdy 10 let. Šli jsme s bráškou a kamarádem na fotbalové hřiště. To jsme ale nevěděli, co tam na nás čeká. Cestou na hřiště jsme viděli, že se něco v dálce v trávě hýbe. Řekli jsme si, že se tam podíváme. V trávě jsme našli malého zajíce, byl vystrašený, nemohl skákat, ani se moc hýbat. Měl krvavé tlapky, ouška a čumák. Rodiče nebyli doma a vlastní mobilní telefon jsme v tu dobu neměli. Byli jsme sami na poli, cestou k hřišti, 3 děti, kterým bylo 10 let. Začínalo se stmívat a my začínali panikařit. Co jsme asi tak měli dělat? „Hlavně v klidu,“ utěšovala jsem kluky, „zachráníme zajíčka a vrátíme se domů. Bráško, ty tu zůstaneš u zajíčka. Kdyby něco, budeš křičet. Já se vydám po cestě někoho hledat, aby nám pomohl. A ty, Petře, doběhneš sehnat nějakou krabici, ať ho v ní můžeme případně přenést, kam bude třeba.“ Asi po 10 minutách přinesl kamarád krabici, já nikoho nenašla, tak jsme uložili zajíčka do krabice. Vzápětí projíždělo kolem auto. Okamžitě jsem tam běžela, z auta vystoupil mladý pár. Všechno jsme jim řekli a ukázali vystrašeného ušáka. Paní hned volala do záchranné stanice v Kutné Hoře a pak nám řekla, že ho tam mají ihned přivézt, oni se tam na něj podívají a pravděpodobně si ho tam nechají. Tak jsme jim zajíčka v krabici předali a dívali se za nimi, jak pomalu odjíždějí. Všichni tři jsme doufali, že zajíček bude v pořádku.