Příběhy

Jmenuji se Denisa Melichárková a je mi 14 let. Navštěvuji ZŠ Prokopa Diviše Znojmo-Přímětice, chodím do sportovní třídy se zaměřením na volejbal. Tento sport mám velmi ráda, fascinuje mě na něm týmový duch, hrát volejbal je radost a zábava. Nejvíce však miluji své rodiče, i když se před osmi lety rozvedli. Bydlím u mamky, ale pravidelně navštěvuji jeden den v týdnu i taťku a přespím u něj.

Můj otec má cukrovku. Nesmí sladké a píchá si inzulín. Při jednom přespání (bylo mi 11 let) jsem zažila příhodu, na kterou nikdy nezapomenu. Společně prožitý den jsme zakončili chutnou večeří. Pak jsme se dívali na televizi. Taťka šel spát dříve, já zalehla později. Mám v jeho ložnici postel skoro vedle něj. V usínání mě rušilo mírné tátovo chrápání, které postupně nabíralo na intenzitě. Pokoušela jsem se silný chrapot různými způsoby ztišit, ale nic nepomáhalo. Už jsem byla zoufalá, začala jsem pobrekávat. Naštvaně jsem rozsvítila, poklepala tátovi na rameno, ale on nereagoval. Když jsem se k němu ještě víc sklonila, viděla jsem, že je zpocený. Připadlo mi to hodně divné. Začala jsem propadat panice. Úlekem se mi úplně zastavilo srdce, ale nakonec jsem na svém mobilním telefonu vytočila číslo záchranky a paní dispečerce popsala situaci. Poté jsem celá rozechvělá stála u okna a vyčkávala na příjezd sanitky. Strašně moc se mi klepala kolena a bylo mi trochu špatně. Přesto jsem ještě zavolala mamce, ať přijede.

Po příjezdu sanitky jsem si oddychla. Lékaři mně a mamce řekli, že lidé trpící cukrovkou se mohou dostat do tzv. hypoglykemického stavu, kdy jim prudce klesne hodnota cukru v krvi. To byl taťkův případ – zkolaboval a upadl do bezvědomí. Kdybych ho nechala v tom stavu až do rána, tak by zemřel. Protože táta je vášnivý cyklista (na kole jezdí každý den a v průměru najede kolem 80 km), tak se od té doby vzhledem k přespřílišné námaze stalo několikrát, že dostal životu nebezpečný hypoglykemický záchvat. Já však už nepanikařím, nemám takový strach jak poprvé, vždy zavolám rychlou záchrannou službu. Prostě svého tátu ochraňuji, jsem velmi ráda, že díky mé pomoci je tu stále se mnou.