Příběhy

Kdybych řekla, že mi moje kamarádka zachránila život, nejspíš si představíte takový ten dramatický scénář, kdy jsem utrpěla nějaké smrtelné zranění a kamarádka běží s lékárničkou v ruce a telefonem vytáčejícím záchranku u ucha mě zachránit. Takhle je většinou záchrana života prezentována v knihách, či učebnicích. Pojďte si ale vyslechnout příběh, který se děje mnohonásobně častěji, než právě takový ideální knižní případ.

Celou noc jsem přemýšlela, jak to udělat. Dumala jsem nad nejrůznějšími způsoby. Mám někde sehnat kyanid? Nebo se mám oběsit? Každopádně jsem věděla, že už nechci žít. Ráno mě vzbudily dva tlumené hlasy vycházející z dolního patra našeho domu. „Super, je tady babička s mým mladším bratrem. Před nimi to rozhodně dělat nechci!“ zamumlala jsem si pro sebe. V tu ránu mi v hlavě zableskl nápad. Oblékla jsem se, seběhla dolů a zeptala se babičky, jestli mohu jít ven. Ona mě však nehodlala pustit samotnou. Domluvila jsem se tedy s kamarádkou, že spolu půjdeme ven. Vzala jsem si batoh a hodila do něj hromadu léků. Nikdo, kromě mě, nevěděl, že v jedné krabičce od ibalginu byl schovaný kapesní nožík.

Vykročila jsem z domu. Venku vál lehký letní vánek, zpívali ptáci a pařilo slunce. Najednou slyším, jak na mě kamarádka Zuzka volá: „Ahoj Sami!“ byla jsem dost otrávená, protože byla už druhá osoba, která mi zkazila mé plány. „Pojď k nám domů, nebudeme přece v takovém vedru tady venku.“ řekla Zuzka a opatrně mě vedla po ulici. Když jsme došli do příjemně vychlazené budovy, postupně jsem jí řekla, co jsem chtěla udělat, co tomu předcházelo atd. Čím víc jsem o tom mluvila, tím více ve mně stoupala chuť to provést, jako funkce tangens blížící se ke své asymptotě blíž a blíž.

Zatím co mi Zuzka promlouvala do duše, můj zrak se upíral na nože, jež byli zastrčené v držáku na lince. Pomalu jsem se začala chystat k rychlé akci. Najednou jsem se zvedla ze židle a běžela k nožům. Zuzka mi ale skočila do cesty. „Sami, ne! Nedělej to, prosím“ rozkřikla se a chytila mi obě ruce. Tak nic. Druhý pokus. Sedla jsem si na zem a začala hledat v batohu ten nůž. Vytáhla jsem ho a skoro bych ho i otevřela, kdyby mi Zuzka opět nechytla ruce a vší silou je nezačala tahat od sebe, zatímco já jsem se snažila nožík otevřít. Po asi 10 minutách zápasu jsme se domluvili, že ho zahodím. Hodila jsem ho tedy pod gauč a Zuzka zatím zavolala naší skautské vedoucí a radila se s ní. Já jsem opět využila příležitosti a vrhla se na nože…

O 5 minut později někdo zazvonil. Zuzka mě chytila a šla se mnou otevřít. Ve dveřích stála policie. V té chvílí jsem se totálně zhroutila a nic moc dalšího si nepamatuji. Vzpomínám si jen na to, že se mě příslušníci policie s kámoškou snažili uklidnit, co to jen šlo. Zuzka zatím vysvětlovala policii a přivolané záchrance nastalou situaci. Potom mě naložili do sanitky a odvezli do Brna do Bohunic na psychiatrii.

A tam jsem i teď, když píšu tento příběh. Už tady budu skoro dva týdny a musím říct, že mi to dost pomohlo. Seznámila jsem se tu se spoustou skvělých lidí a vůbec to zde není tak špatné, jak nám to naši rodiče prezentují. Ale nebýt Zuzky a jejího rychlého jednání, kritického myšlení, ale především její lidskosti, neseděla bych zde a nepsala svůj příběh, který je jedním z mnoha podobných. A každý takový příběh se týká člověka, který by si zasloužil primárně pomoc a stejného takového kamaráda, jako mám já – Zuzku. Děkuji, Zuzi.